Pietní shromáždění 24.3.2015, Praha, Mostecká ulice Tisk

Pátek, 27. března 2015



V úterý 24. března 2015 se sešli Přátelé Srbů na Kosovu a pražská veřejnost před budovou velvyslanectví Srbské republiky, aby vzpomněli nevinných obětí agrese států NATO proti Jugoslávii. Sešlo se odhadem kolem sta lidí.

Přesně ve 20,00 hod, kdy v roce 1999 dopalu první bomby a americké křídlaté rakety Tomahawk na vojenské i civilní cíle v Srbsku a Černé Hoře, zazněly první projevy řečníků. Postupně vystoupili poslanec za ČSSD ve Sněmovně Parlamentu ČR Jaroslav Foldyna,

o haagské soudní frašce promluvil zástupce šéfredaktora Parlamentních listů Radim Panenka, svou nejnovější báseň – vzpomínku na pocity při bombardování přednesla paní JUDr. Jelena Čičić a na politické a vojenské kontroverze dnenších dnů svým proslovem zúčastněné upozornila mluvčí občanské iniciativy Ne základnám paní Eva Novotná.

Této občanské iniciativě také děkujeme za další pomoc při zajišťování večerní piety. Během piety kladli občané zapálené svíčky ke zdem velvyslanectví, jako projev úcty k mrtvým i faktu, že my v Česku ne nevinné mrtvé oběti „humanitárního bombardování“ nikdy nezapomeneme. Po ukončení demonstrace-piety čeští, srbští a gruzínští kněží pravoslavné církve sloužili na ulici zádušní mši za mrtvé.

Tímto děkujeme všem spoluobčanům, kteří se přišli poklonit památce obětí agrese a zavzpomínat na dobu, kdy nám lhali o 'zlých Srbech'.


















Koliko traje zaborav

Jelena Čirić


Da li je duži vek ili tren?

Koliko živóta nestaje sen

boli i rana,

bombi i gelera

i hoće li uopšte ikada prestati

od strašne jave

strašniji san;

olovno sećanje na onaj dan koji,

mišljasmo, neće doći?

Na ono vreme, kada su jutra

bila crna, crnja od noći.

 

Iako čupa, burgija, boli,

nek´ svako od nas se tiho pomoli,

neka zlo rata za uvek prestane,

mržnja iz srca netragom nestane.

Drugačije sem srcem ne umemo;

kako god – zaboraviti nikad ne smemo.

 

 

Jak dlouho trvá zapomenutí

Je delší chvíle nebo století?

Kolika životy páchne dech bolesti

krvavých ran,

bomb ze všech stran

a přestane už konečně někdy

ta zlá skutečnost

horší než sen; krušná

vzpomínka na onen den,

který, vtrnuli jsme, nikdy nesvitne?

Zdálo se, rána jsou tmavší než

noci,

sluneční světlo jím nepronikne.

 

Přestože ničí, vrtá i bolí

at´ každý z nás ted´ tiše se

pomodlí,

ať zlo se s bombami nikdy

nevrátí, nenávist ze srdce navždy vytratí.

 

Jinak než srdcem žít neumíme;

však – zapomenout, nikdy

nesmíme.